Jak dlouho fungovala značka Shit happens, než jste si otevřelI svoje vlastní studio na Vinohradech?
Fungujeme od ledna 2013, mezitím jsme se stihli přestěhovat z ateliéru ve Vršovicích na Národní třídu a pak na Vinohrady, kde nás momentálně najdete.

Velmi nás zaujal koncept obchodu a dílny v jednom prostoru. Zákazníci, kteří si přijdou prohlédnout vaše produkty, mají šanci vidět i proces výroby. Bylo to od začátku vaším záměrem?
Když jsme začali hledat nový ateliér, měla jsem představu o krásném čistém prostoru. Což je ve spojení s porcelánem a keramikou většinou nereálné. Nechtěla jsem ale špinavou a zatuchlou dílnu v suteréru. Tu mám živé v paměti ze střední školy. Suterén sice máme, to je pravda, ale pojali jsme ho úplně naopak. Zákazníky většinou ale stejně nejvíce fascinuje právě ta dílenská část, plná prachu a špinavého nářadí, občas jsou překvapeni, kolik práce stojí za jedním kusem, navíc se u nás můžou potkat přímo se samotnými designéry, to je pro ně také milé zjištění. Je jen trochu obtížné udržovat ve studiu pořádek, práce s porcelánem nepatří k nejčistší, ale díky části, která funguje jako obchůdek, nás to nutí být pečlivější a to není na škodu.

Kolik lidí za projektem Shit happens stojí? Jak jste se dali dohromady?
Momentálně je nás šest, pět porcelánových a jeden grafický designér. Celý projekt byl původně moje osobní terapie, postupně jsem zlákala Martinu Žílovou, se kterou jsme vytvořily první kolekci, a Marka Fantu, který vymyslel celý vizuál, pak jsme naverbovaly další dvě ženy, Lenku Lupačovou a Veroniku Chomičovou. Tento rok se nám konečně podařilo získat další mužský element, a to Adama Jaroše. Ještě k nám patří Dáša Hujerová, která nám pomáhá s PR. Všechno jsou to mí spolužáci, tak jsme se poznali.
 
Z porcelánu vyrábíte především designové šperky. Máte každý svůj specifický styl tvorby? Jedná se o autorskou, nebo spíše kolektivní práci?
Spíš bych řekla, že máme každý specifický styl výroby. Ve studiu se promítá jak společná tvorba, tak tam najdete i autorské kusy každého designéra, každý máme trochu jiný rukopis, takže jsou naše věci docela hezky čitelné. Když jde ale o věc, dokážem fungovat jako tým a pracovat všichni dohromady. Sice se u toho dost argumentuje, ale nakonec se nějak domluvíme.

Vaší tvorbu jste prezentovali i za hranicemi, například ve Vídni či v Miláně. Jaké jste měli ohlasy?
Obojí byla úžasná zkušenost, šli jsme do toho s tím, že ne asi všichni skousnou náš název a filosofii, bylo pro nás hodně milým překvapením, kolik lidí to bavilo.

Popíšete nám v krátkosti, jak se takové porcelánové šperky vyrábí, jak to celé probíhá?
V krátkosti? Vyrábí se složitě :) Je to docela zdlouhavý proces s nejistým výsledkem. Ke každému návrhu musíme vytvořit sádrový model, na ten formu, do které se lije porcelán. Každá velikost a varianta má svou formu. Jakýkoli nový design se musí vyvzorkovat a pak následně ve formě upravit nedostatky, které se projeví až po výpalu, dříve je nezjistíme. Každý odlitek se ručně retušuje, zamývá, glazuje a stejně vám nikdo nezaručí, že přežije výpal. Když ale vydrží bez chyb a vad, pokračuje jeho cesta na dekoraci. Používáme buď obtisky na vysokou teplotu nebo zlato a platinu. Občas se povede, že uděláte celou várku zboží a z pece vytáhnete samé obludárium. V ten moment si řeknete „shit happens“ a jdete zpět do dílny a vše znovu. To už k tomu ale patří.

(Zuzana Holaňová, majitelka Shit happens)

Více...





Čím se koncept espresso baru liší od klasických kaváren?
Nevím, jestli existuje nějaká pevná definice, určitě budou rozdíly v původním italském pojetí espresso baru s tím, jak třeba vypadají londýnské nebo japonské „espresso bary“. V podstatě se ale jedná o pultový prodej bez nějakého velkého servisu na place, káva s sebou, případně jenom na stojáka nebo s minimální nabídkou sezení. Jídlo ideálně do ruky a zítra na shledanou. Ale hodně se to míchá a hranice kavárna / espresso bar se dost stírá.

Už několik let v Praze provozujete velmi úspěšnou kavárnu Café Lounge. Proč jste se rozhodl pojmout svůj další podnik – EMA espresso bar - ve zcela jiném duchu?
Nejvtipnější je, že to celé začalo hodně neplánovaně - naše rodina se věnuje především ubytování a pronájmům, Café Lounge byla ze začátku spíše takovým lobby barem pro hosty naší rezidence Hunger Wall než cíleně kavárnou, vlastně jsme nikdy ambici dělat gastroprovoz neměli. Ale postupně se to rozjelo i pro veřejnost, káva mě začala bavit a EMA už je toho důsledkem. Co se ducha týče - Lounge vychází ze secese samotného domu a snažili jsme se o takový obývák v kombinaci s první republikou a vídeňskou kavárnou. Interiér byl v režii mojí mámy, my už to teď jenom ladíme, ten prostor mám moc rád, ale doba secese mi není asi úplně nejbližší. Mezitím jsme za kávou hodně cestovali a s kolegyní Karolínou začali hledat prostor pro nový podnik, jednak jsme chtěli zkusit koncept kávy s sebou, zároveň dát možnost rozletu našim baristům a také zefektivnit chod kuchyně a cukrárny Café Lounge. Hledání trvalo asi rok než se naskytla možnost pronájmu super nebytovky (která byla ve strašném stavu) od Akademie věd, kde jsme hned vědeli, že je ta pravá. Jedná se o funkcionalistický dům (bývalý obchodní dům Ferra), do čehož nám dobře zapadal náš plán o jednoduchém baru na frekventovaném místě, kde je hlavní produkt káva, a zbytek už pak není tak podstatný, ale zároveň musí být plně funkční pro provoz. Hodně už jsme vycházeli z kaváren, které jsme navštívili někde za hranicemi.

EMA vyniká kromě kvalitní kávy i svým vkusně zařízeným interiérem. Jak jste si vybíral architekty a co jste od spolupráce očekával?
Měli jsme celkem jasnou představu, jak by měl celý prostor vypadat, ale zároveň jsme věděli, že bychom to chtěli dělat s architekty, protože si myslím, že je ruka/hlava šikovného architekta vidět na první pohled. Udělali jsme takové mini výběrové řízení, kde jsme oslovili 3 architekty/studia a nechali je zpracovat návrhy. Z těch jsme pak vybrali vítěze, kterým byla zajímavá dvojice - kavárnice a bývalá módní návrhářka Lucie Trnková (I Need Coffee!) s Pavlem Grizem (Molo architekti), jejichž řešení bylo přesně dle našich představ. Od návrhu už se moc zásadního k finální realizaci nezměnilo. A hlavně jsme potkali dva skvělé lidi.
 
EMA si rychle našla své věrné zákazníky. Jak byste je charakterizoval?
Primárně jsme šli do této oblasti z důvodu výstavby Florentina a napojení na metro a tramvaj s cílem oslovit hlavně business klientelu. Ale doufali jsme, že si k nám najdou cestu i další lidé, které baví dobrá káva. Upřímně jsme nečekali, že by se to chytlo takhle rychle, vlastně ještě před samotným dokončením Florentina. Bohužel osobně travím v EMĚ hodně málo času, takže asi nejsem ten pravý na hodnocení pravidelných hostů. Každopádně vnímám to, že mix návštěvníků je velmi pestrý, což je super. A když se k tomu přidá lehce návykový produkt, tak těch pravidelných bude snad rychle přibývat.
 
Předpokládáme, že káva je vaší vášní. Zasahujete do výběru druhů, které se ve vašich podnicích podávají?
Kávu miluju, piju jí hodně, rád za ní cestuju, ale nejsem žádný velký znalec a už vůbec ne barista. Jezdím po pražírnách a hledám nové dodavatele, ale stejně tak už si kávy vybírají sami naši baristé. Oni jsou v kontaktu se zákazníkem, oni si hledají kávy pro soutěže, oni mají větší možnost srovnávat. Mým úkolem je vytvořit podmínky, aby to fungovalo dobře a ideálně v jejich režii. EMA už „jede“ hodně samostatně, objednávky a výběr jde mimo mě, plus je tam hodně velká rotace pražíren a káv. Takže mi občas dají něco ochutnat, ale všechno už to nestíhám. Více času trávím v Café Lounge, kde toho stihnu ochutnat víc, ale výběr a objednávky jsou opět v kompetenci head baristy. Máme spíše vybrané pražírny, se kterými se nám dobře pracuje, a tam už se člověk málokdy spálí - pokud to nespálí oni. ;)
 
Máte svou oblíbenou kavárnu, ať už v Praze nebo v zahraničí, která vás inspirovala?
V Praze mám rád Můj šálek kávy a I Need Coffee!, ale přiznám se, že moc jiných kaváren ve městě nenavštěvuji, což mě mrzí - moc to nestíhám a pokud to jde, tak mizím spíš s rodinou mimo Prahu. Pro EMU byl asi největší inspirací Londýn, kde žije můj brácha a jednu dobu jsem tam trávil dost času. Tam by to bylo na delší seznam, ale baví mě třeba Caravan na King’s Crossu, Ozone Coffee Roasters, kavárny Workshop Coffee, Taylor St Baristas nebo Fernandez & Wells. A výborně se kavárny navštěvují po internetu, kde jsme tý inspirace čerpali taky dost.
 
(Kamil Skrbek, majitel EMA espresso baru)
 

Více...















































Spud. je netradiční průvodce po Praze, který upozorňuje na zajímavá místa a podniky, jež rozhodně stojí za návštěvu. S Polaroidem v ruce mapujeme čtyři různé oblasti, a to jídlo a pití, obchody, pracovní prostory místních kreativců a architekturu. Spud. se soustředí na neokoukaná místa s neopakovatelnou atmosférou, na kavárny s tou nejlepší kávou, obchůdky s tím nejnápaditějším zbožím, dílny či ateliéry těch nejšikovnějších designérů a architektonické zajímavosti s tím největším kouzlem. Spud. je také hlavně o lidech, kteří za vybranými lokálními projekty stojí. Bez jejich invence a odvahy splnit si svůj sen by byla Praha o mnoho chudší. Všem proto patří naše velké díky!
 
Tereza a Michal
info@spud.cz / 728 764 380



 
Cena: 330 Kč

Poštovné: 70 Kč

jméno a příjmení
e-mail
telefon
adresa dodání
počet kusů českých
počet kusů anglických
poznámka




 
Boho Vintage Concept Store, Francouzská 76, Praha 10
BOTAS 66, Křížkovského 18, Praha 3
BOTAS 66, Skořepka 4, Praha 1
Cihelna Concept Store, Cihelná 2b, Praha 1
EMA espresso bar, Na Florenci 3, Praha 1
Funbikes, Bořivojova 108, Praha 3
I Need Coffee!, Na Moráni 7, Praha 2
K-A-V-K-A, Krocínova 5, Praha 1
Knihkupectví Bendox, Osadní 34, Praha 7
Lazy Eye Showroom, Ibsenova 3, Praha 2
Nanovo, Týnská ulička 8, Praha 1
Polagraph, Husinecká 14, Praha 3
Pragtique, Pasáž Platýz, Národní 37, Praha 1
Super Tramp Coffee, Opatovická 18, Praha 1
Triko kafe & koloniál, U Nikolajky 12, Praha 5
VNITROBLOCK, Tusarova 31, Praha 7
Pokojík, Smetanova 45, Brno
Slowatch, Laurinská 19, Bratislava
SUPERSENSE, Praterstraße 70, Vídeň