Vaše kavárna přitahuje stále více zákazníků. Nebojujete někdy s nedostatkem prostoru?
Bojuju, ale sama si za to můžu, chtěla jsem to tak. Mám ten prostor ráda a pro začátečníka je to asi akorát. Navíc se tu hodně pozná, kdo je kdo. Někdo se umí sám od sebe posunout, nebo uvolnit místo jiným lidem, někoho to nenapadne… Škola tolerance.
 
Jednou z jejích dominant je krásný starý kávovar z Itálie. Je to spíše designový prvek, nebo je vaše káva vyhlášená právě i díky němu?
Faema E61 je významná svými technickými inovacemi, se kterými byla v roce 1961 zkonstruovaná a které ovlivnily výrobu ostatních kávovarů až do dnešní doby. Náš stroj má třeba na výrobním štítku vyražené datum výroby 17.3. 1967. Samozřejmě jsem byla nadšená z toho, jak vypadá a když jsem o něm hledala informace na netu, našla jsem inzerát na tuhle krásku před repasí. Co se týče kávy, je to trochu dvojsečné. Líbí se mi jednoduchý mechanický princip bez elektroniky, kdy opravdu extrémně záleží na přístupu baristy a jeho pečlivosti. Na druhou stranu nám to přípravu kávy neusnadňuje, protože veškeré nastavení se musí provádět ručně, často i s pomocí technika. Každopádně za dva roky provozu jsme ji, myslím, docela vyladili a nebojíme se jí občas trochu rozebrat sami. Někdy mi připadá, jako by byla designovaná pro ženy, je oblá, logická, dobře se nám s ní pracuje.
 
Pod návrhem interiéru stojí vaše jméno a výsledek přitom působí jako od profesionálního architekta. Máte s interiérovým designem nějaké předchozí zkušenosti?
Mám mezi kamarády docela dost architektů. To je dobrá věc, která mě potkala během mého krátkého studia oděvního designu na VŠUP. Asi 10 let jsem se pak věnovala modní značce Leeda, kterou jsem spoluzakládala, až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že už potřebuju změnu. Tak jsem oprášila starou vizi kavárny a vrhla se na to. A přiznávám, že to byla velká terapie, obří porce svobody, kterou jsem potřebovala, kdy výsledek záležel jen na mně. Naštěstí jsem pak úplně propadla i samotné podstatě provozu kavárny, péči o zákazníky, hýčkání zaměstnanců a fakt velkým lidským objevům mezi dodavateli a kolegy z oboru, kterých si vážím. Interiérový debut jsem pak, doufám, trochu obhájila rekonstrukcí espresso baru EMA, kterou jsem dělala ve spolupráci s architektem Pavlem Grizem z Molo Architekti.
 
Jak se díváte na alternativní metody přípravy kávy jako je například French Press? Je vůbec možné si dobrou kávu připravit i doma?
Jsem zamilovaná do aeropressu. Nejvíc. Pro mě jednoznačně nejlepší a nejjednodušší příprava kávy. Skvělá domů, na cesty, všude. Když lezete s baťohem po horách, netaháte s sebou zbytečně váhu, když ohříváte vodu v ešusu a fouká vítr, neuhlídáte teplotu, když je zima, kašlete na nastavení mlýnku, voda, kterou používáte, je pokaždé jiná. A jen tak poznáte všechny chutě kávy z jednoho sáčku.
 
Do kavárny odebíráte sladkosti od různých pekařů a food blogerek. Jak jste je objevila?
Třeba blog Chez Lucie jsem našla asi rok před tím, než jsme otevřeli. Lucii jsem napsala a na schůzce jsme si povídaly jen o jídle, o sladkém, byla jsem úplně hotová z toho nadšení, které je mimochodem čitelné i na blogu. Myslím, že nikoho s takovým přístupem neznám. Nadhled a poctivost jsou fakt vzácnost. Tak Lucie Dvořáková byla první. Dalším fenoménem jsou u nás kremrole. Jsou z normálního cukrářství, ochutnala jsem je poprvé v Dejvicích na trhu, skoro se vařily, jaké bylo vedro, ale byly úžasné. Dodávky jsou v tomhle případě dost náladové, několikrát už jsme je chtěli vyměnit, ale lepší prostě nejsou a zákazníci je milují. Aktuálně se nám, asi po roce ladění, ustaluje spolupráce s talentovanou zmrzlinářkou Tří kopečků. Její fantazie příchutí je nekonečná. Našla jsem ji tak, že jsem prostě dlouho hledala, vybírala a čekala. Stojí to za to.
 
Za barem občas býváte i vy. Berete to jako povinnost, nebo je to to, co vás na práci baví?
Mám tu práci strašně ráda. Je pro mě důležitá. Vím, díky tomu, co chtějí zákazníci, nebo co můžu já chtít od zaměstnanců. Mnoho věcí, se kterými nemůžu hnout celé dny, se zázračně vyřeší během směny. Navíc I Need Coffee! má, až na pár vyhrocených výjimek, nepochopitelně konstantní náladu, a ta je dobrá. Jak tam vejdu, je mi líp.
 
(Lucie Trnková, majitelka I Need Coffee!)

Více...





Dlouhá léta jste v Praze provozoval velmi oblíbený Hapu bar. Bylo pro vás otevření bistra dalším krokem, který jste od začátku plánoval? Proč Hapu bar skončil?
Hapu byl náš život. Úplně nás to pohltilo. Všechno poprvé a nové. Zdálo se, že to tak bude navěky. Roky běžely, až jsme jich napočítali šestnáct. Mezi tím se nám narodily dětičky, život se posunul. Začalo nás víc bavit jíst než pít. Takže bistro bylo takové logické vyústění.

Fungujete v bistru už dva roky. Přesunuli se tam vaši věrní zákazníci z Hapu, anebo přilákalo úplně jinou sortu lidí? Jak velká změna to pro vás osobně vlastně byla?
Spousta našich zákazníků jsou kamarádi, kteří v Hapu zestárli s námi. Zároveň každé nové místo přiláká nové lidi. Takže tak nějak od obojího. Zajímavé bylo zjištění, že lidi, kteří k nám chodí, často potkáváme i na jiných místech, která máme rádi.

Martin's bistro má kuchyni vyhlášenou po celých Vinohradech, vaříte jídla ze všech koutů světa. To je u většiny restaurací spíše na škodu, ale u vás jsou všechna perfektní. Jak to děláte?
Tak takový kompliment potěší. Bude to asi tím, že co vaříme, to taky jíme.

Kromě jídla stojí za pozornost i interiér vašeho podniku. Jak jste prostor objevil a čím si vás získal?
Před námi tam byla kavárna, kterou provozovali naši kamarádi. Tudíž jsme to místo už znali. Když po letech kavárnu zavřeli a prodali, přestali jsme tam chodit i my. Za nějakou dobu se ten prostor objevil v nabídce na internetu, shodou okolností v době, kdy jsme se rozhodli pro změnu. Za interiér je zodpovědný náš kamarád, sochař Filip Roztočil, který dělal i Hapu a moc dobře ví, co se nám líbí.

Říká se, že v pohostinství se malým podnikům daří jen v případě, že se jim majitel věnuje skoro nonstop. Jak je to u vás, kolik času v bistru trávíte?
Kromě toho, že tam pracujeme, tak většinu volného času. Takže něco na tom bude.

Je u vás stále plno. Snažíte se bistro aktivně propagovat, třeba reklamou na sociálních sítích, anebo tak dobře funguje pražská šeptanda?
Šeptanda samozřejmě funguje, ale myslím, že marketing se v dnešní době ignorovat úplně nedá. Takže jsme v jeho sítích uvízli i my, včetně těch sociálních.

(Martin Streško, majitel Martin’s bistra)

Více...















































Spud. je netradiční průvodce po Praze, který upozorňuje na zajímavá místa a podniky, jež rozhodně stojí za návštěvu. S Polaroidem v ruce mapujeme čtyři různé oblasti, a to jídlo a pití, obchody, pracovní prostory místních kreativců a architekturu. Spud. se soustředí na neokoukaná místa s neopakovatelnou atmosférou, na kavárny s tou nejlepší kávou, obchůdky s tím nejnápaditějším zbožím, dílny či ateliéry těch nejšikovnějších designérů a architektonické zajímavosti s tím největším kouzlem. Spud. je také hlavně o lidech, kteří za vybranými lokálními projekty stojí. Bez jejich invence a odvahy splnit si svůj sen by byla Praha o mnoho chudší. Všem proto patří naše velké díky!
 
Tereza a Michal
info@spud.cz / 728 764 380



 
Cena: 330 Kč

Poštovné: 70 Kč

jméno a příjmení
e-mail
telefon
adresa dodání
počet kusů českých
počet kusů anglických
poznámka




 
Boho Vintage Concept Store, Francouzská 76, Praha 10
BOTAS 66, Křížkovského 18, Praha 3
BOTAS 66, Skořepka 4, Praha 1
Cihelna Concept Store, Cihelná 2b, Praha 1
EMA espresso bar, Na Florenci 3, Praha 1
Funbikes, Bořivojova 108, Praha 3
I Need Coffee!, Na Moráni 7, Praha 2
K-A-V-K-A, Krocínova 5, Praha 1
Knihkupectví Bendox, Osadní 34, Praha 7
Lazy Eye Showroom, Ibsenova 3, Praha 2
Nanovo, Týnská ulička 8, Praha 1
Polagraph, Husinecká 14, Praha 3
Pragtique, Pasáž Platýz, Národní 37, Praha 1
Super Tramp Coffee, Opatovická 18, Praha 1
Triko kafe & koloniál, U Nikolajky 12, Praha 5
VNITROBLOCK, Tusarova 31, Praha 7
Pokojík, Smetanova 45, Brno
Slowatch, Laurinská 19, Bratislava
SUPERSENSE, Praterstraße 70, Vídeň